Jak se fotí pytel blech...

.... těžko.

Přijela k nám babička a dědou ze Znojma.
Rodiče mého muže jsou prostě nejlepší, jaké jsem si mohla v těch nejtajnějších snech přát.
Naše děti je milují a oni milují naše děti. A to je nejvíc.
Problém nastává, když se rozhodnu zachytit ty společné chvíle, které jsou vzhledem ke vzdálenosti našich bydlišť, tak vzácné.
Copak vyfotit dědečka by ještě šlo.

Ale vyfotit babičku s klukama tak, aby se v jeden okamžik dívali do objektivu a já fotograf začátečník to stihla zachovat pro příští generace, nemožné.
No, zase nám vzniklo asi kilo a půl fotek, ze kterých by profesionální photoshoper možná jednu pořádnou složil.

Nastává nová doba..........

......... doba bazénová
Když jsme loňské narozeniny předávali Vojtíkovi dárek, bylo by jasné, že to byla trefa do černého.
Dostal velkou krabici a v ní modrý chuchvalec gumy.
Skákal metr vysoko, možná dva.
Bazén byl dárek pro všechny, ale je pravda, že zatím největší kachnou v naší rodině je můj starší syn.
Sotva po zimě odloží mikinu, už slyším: "Mamíííí, kdy napustíme bazén".
Kdybych letos vyslyšela jeho přání, možná jsme si užili i soukromé zahradní kluziště.
Ale tuto neděli už se dočkal. Vedro bylo pořádné,  tak David mezi sekáním akátových výmladků a chytáním roje, ještě stihl splnit našemu vodníčkovi přání.

Tady už jsou včeličky pěkně v rojáčku. Potvůrky jedny rojivý.

5

.....úžasných pět let jsem maminkou toho NEJ klučiny.

Jako každá máma jsem neskutečně pyšná na svoje děti.



Vojtíkovi bylo v neděli pět let. Oslava se sice kvůli kašli a hrozící angíně musela odsunout na později. Ale troše nostalgie jsem se stejně neubránila.
Zažil toho s námi hodně a přiznám, že ne vždy to s námi měl jednoduché. Možná i proto je takový jaký je. Je citlivý, společenský, občas je ho plný dům, někdy o něm ani nevím, je to nejlepší starší brácha na světě a milujeme ho nadevše.
Přála bych mu, ať je zdravý, šťastný a spokojený.

Střihli jsme to....

...........nakrátko.
Jak rtuť teploměru stoupá do příjemnějších teplot, shazujeme svršky a někdy i spodky a pořád je nám vedro.
U nás stačí, když se sluníčko opře o pískovcovou skálu a hned je vedro k nevydržení.
A tak se shazovalo i zimní háro na kedlubnách, jak říkává moje mamka.
Vojtík s Davidem se raději svěřili do rukou odborníka, ale Martínka jsem oškubala sama. Nejdřív jsem se bála vzít ho mašinkou, ale nakonec mu chudáčkovi nezbylo nic jiného než držet. Nůžkama se totiž obstojně oháním okolo látek, ale vlasy to je jiný level.
Byl ale statečný a v porovnání se stříháním nehtů, jsme si to myslím celkem užili.
A mám doma hned tři nové kluky.

Martínek před.....

 a po.....

Vojtík před............

 a po.....

David před......

 a po........

Závěrem ještě jedna fotka, jak nás zachytil mistr fotograf Vojtík.

Nestíhám, nesvačím, já to prostě nestačím....

..... někdy mám pocit, že potřebuji den nejméně o 50 hodinách.
Mám v hlavě spoustu plánů, co šít, co udělat doma, co uvařit, co je potřeba na zahradě.
A než se k něčemu dostanu je večer.
Znáte to?
Ale pár novinek od nás, po úsporu času jen telegraficky.
Vojtík jezdí na kole bez šlapek.
Chystám mu oslavu 5. narozenin.
V pracovně mám nový počítač.
Splnila jsem sen manželovi a hlavně i sobě a koupila nový foťák.
Martínek chodí sám, nebo spíš lítá po baráku a občas se odváží i po zahradě, ale tam to chce ještě trošku trénovat, nemáme tak úplně rovný terén, jak by bylo potřeba.
Počasí mi dělá radost a občas mi vyjde i chvilka času na zahradu.
Šiju jako o život - Vojtíkovi jsem konečně ušila dlouho slibovaný batůžek a nafotila u toho i fotonávod. Zájemci, hlaste se.
Pokouším se ušít tašku na foťák. Snad se brzo pochlubím.
Je toho ještě spousta co se u nás děje, jen prostě NESTÍHÁM.
Ale to asi všichni známe, že?
Krásné sluníčkové dny přeji.
M.