Doma se nám usadili dinosauři

.... často a rádi s Vojtíkem sledujeme televizní stanici Déčko. Vlastně už si ani nevzpomínám, kdy u nás přes den "jelo" něco jiného. V programu této myslím celkem povedené tv stanice je už nějakou dobu pán jménem Andy. Před časem jsme ho sledovali v zoo a nyní si z práce odskakuje k dinosaurům.
Vojtík nevynechá jediný díl a neustále se musím probírat internetem, jestli by se někde nedal Andy pustit.
Když jsem pak viděla v nabídce Unuodesign úplet s dinosaury, bylo mi jasné, že budu zase za hrdinku. A to já ráda, co bych pro své chlapečky neudělala.

Asi jsme s manželem opravdu za ty roky propojení, protože téměř ve stejný čas přišel s nápadem na výlet do Dinoparku.

Vojtík skákal radostí.
A musím říct, že výlet jsme si užili všichni.  Dinopark v Plzni, který jsme navštívili je velikosti i množstvím exponátů tak akorát. Oceňuji, že je citlivě vytvořen pro děti. Nejvíc času jsme samozřejmě strávili na hřišti a pískovišti, ale vše je pěkně tématicky laděno pro děti všech věkových kategorií. Je pravda, že letos se Martínek na obrovské příšery díval z bezpečí kočárku. Sice na jeho výrazu bylo patrné, jak se mu v hlavince vytváří pár nových závitů, ale zvládli jsme to bez slziček.

Co s batoletem rozhodně nedělejte....

....aneb nikdy člověk není dostatečně poučen.

Dalo by se říct, že jsem matka ostřílená snad všemi možnými situacemi co se chování dětí týče.
Prožila jsem si rok a kousek za katedrou, od osmnácti jsem každé léto trávila s děti na táborech, dokázala jsem z jednoho dítěte udělat vcelku samostatnou jednotku a z druhého se o to dnes a denně snažím.
A pak si vymyslím takovou blbost. No napdlo by Vás uklízet dětský pokoj s batoletem za zadkem????
Jojo, maminky s děti vědí o čem mluvím, ty bezdětné nechám ve sladkém přesvědčení, že toto jejich děti rozhodně dělat nebudou.
V neděli nás čeká odložená Vojtíkova oslava narozenin, a protože páni meteorologové se opět nemohou trefit s jakou pravděpodobnosti vlastně budu pršet, připravuji se i na mokrou variantu oslavy.
Jsem člověk systematický a v mnohém nerozumím sama svým "poruchám".
Mám prostě ráda, když mají věci svoje místo, nesnáším smíchané stavebnice dohromady a představa garáže pro autíčka postavené z lega v kombinaci s dřevěnými kostkami mě přivádí k šílenství. O to víc, když se večer vše shrne do jedné velké krabice ideálně od plyšových zvířátek.
Je pravda, že za posledních pět let jsem ze svých potřeb silně upustila. ALE
Obvykle jednou do měsíce mě "chytne rapl" a létá to všechno.

Tyto stavy přicházejí bez varování a předchozích příprav.
A tak se to stalo. DNES
Sotva se za Davidem s Vojtíkem zavřely dveře, vrhla jsem se na to. Ó, jak blažený pocit mě naplňoval při třídění lega, kostek, autíček, vykrajovaček na modelínu, pastelek a všech těch nezbytností nacházejících se v dětském pokoji a postupně i v mé pracovně a obývací pokoji.

 A jak si tak třídím (vyhazuji nepotřebné a rozbité) otočím se a vidím.....
...... ZÁŠKODNÍK.

S úsměvem pro něj tak typickým tam stojí, v ruce malý šuplík s titěrnostmi z Kinder vajíček a ŠUP.
JEDNÍM POHYBEM JE VŠE ROZSYPÁNO DO VŠECH VYROVNANÝCH ROZTŘÍDĚNÝCH KRABIC.

Následuje asi vypuštění páry, 20 hlubokých nádechů a výdechů a JEDEME NANOVO.

A proto mám pro Vás dnes radu (alá Halina Pawlovská):

UKLÍZET ZÁSADNĚ KDYŽ SPÍ!!!!!

krásný den Vám všem

Jak se fotí pytel blech...

.... těžko.

Přijela k nám babička a dědou ze Znojma.
Rodiče mého muže jsou prostě nejlepší, jaké jsem si mohla v těch nejtajnějších snech přát.
Naše děti je milují a oni milují naše děti. A to je nejvíc.
Problém nastává, když se rozhodnu zachytit ty společné chvíle, které jsou vzhledem ke vzdálenosti našich bydlišť, tak vzácné.
Copak vyfotit dědečka by ještě šlo.

Ale vyfotit babičku s klukama tak, aby se v jeden okamžik dívali do objektivu a já fotograf začátečník to stihla zachovat pro příští generace, nemožné.
No, zase nám vzniklo asi kilo a půl fotek, ze kterých by profesionální photoshoper možná jednu pořádnou složil.

Nastává nová doba..........

......... doba bazénová
Když jsme loňské narozeniny předávali Vojtíkovi dárek, bylo by jasné, že to byla trefa do černého.
Dostal velkou krabici a v ní modrý chuchvalec gumy.
Skákal metr vysoko, možná dva.
Bazén byl dárek pro všechny, ale je pravda, že zatím největší kachnou v naší rodině je můj starší syn.
Sotva po zimě odloží mikinu, už slyším: "Mamíííí, kdy napustíme bazén".
Kdybych letos vyslyšela jeho přání, možná jsme si užili i soukromé zahradní kluziště.
Ale tuto neděli už se dočkal. Vedro bylo pořádné,  tak David mezi sekáním akátových výmladků a chytáním roje, ještě stihl splnit našemu vodníčkovi přání.

Tady už jsou včeličky pěkně v rojáčku. Potvůrky jedny rojivý.

5

.....úžasných pět let jsem maminkou toho NEJ klučiny.

Jako každá máma jsem neskutečně pyšná na svoje děti.



Vojtíkovi bylo v neděli pět let. Oslava se sice kvůli kašli a hrozící angíně musela odsunout na později. Ale troše nostalgie jsem se stejně neubránila.
Zažil toho s námi hodně a přiznám, že ne vždy to s námi měl jednoduché. Možná i proto je takový jaký je. Je citlivý, společenský, občas je ho plný dům, někdy o něm ani nevím, je to nejlepší starší brácha na světě a milujeme ho nadevše.
Přála bych mu, ať je zdravý, šťastný a spokojený.

Střihli jsme to....

...........nakrátko.
Jak rtuť teploměru stoupá do příjemnějších teplot, shazujeme svršky a někdy i spodky a pořád je nám vedro.
U nás stačí, když se sluníčko opře o pískovcovou skálu a hned je vedro k nevydržení.
A tak se shazovalo i zimní háro na kedlubnách, jak říkává moje mamka.
Vojtík s Davidem se raději svěřili do rukou odborníka, ale Martínka jsem oškubala sama. Nejdřív jsem se bála vzít ho mašinkou, ale nakonec mu chudáčkovi nezbylo nic jiného než držet. Nůžkama se totiž obstojně oháním okolo látek, ale vlasy to je jiný level.
Byl ale statečný a v porovnání se stříháním nehtů, jsme si to myslím celkem užili.
A mám doma hned tři nové kluky.

Martínek před.....

 a po.....

Vojtík před............

 a po.....

David před......

 a po........

Závěrem ještě jedna fotka, jak nás zachytil mistr fotograf Vojtík.

Nestíhám, nesvačím, já to prostě nestačím....

..... někdy mám pocit, že potřebuji den nejméně o 50 hodinách.
Mám v hlavě spoustu plánů, co šít, co udělat doma, co uvařit, co je potřeba na zahradě.
A než se k něčemu dostanu je večer.
Znáte to?
Ale pár novinek od nás, po úsporu času jen telegraficky.
Vojtík jezdí na kole bez šlapek.
Chystám mu oslavu 5. narozenin.
V pracovně mám nový počítač.
Splnila jsem sen manželovi a hlavně i sobě a koupila nový foťák.
Martínek chodí sám, nebo spíš lítá po baráku a občas se odváží i po zahradě, ale tam to chce ještě trošku trénovat, nemáme tak úplně rovný terén, jak by bylo potřeba.
Počasí mi dělá radost a občas mi vyjde i chvilka času na zahradu.
Šiju jako o život - Vojtíkovi jsem konečně ušila dlouho slibovaný batůžek a nafotila u toho i fotonávod. Zájemci, hlaste se.
Pokouším se ušít tašku na foťák. Snad se brzo pochlubím.
Je toho ještě spousta co se u nás děje, jen prostě NESTÍHÁM.
Ale to asi všichni známe, že?
Krásné sluníčkové dny přeji.
M.